rutland ježek

 

 

 

Aktuality

Nová procedurální směrnice o azylu

Evropský parlament a Rada Evropské unie přijaly směrnici č. 2013/32/EU ze dne 26. června 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany, která měla být z velké části implementována do právního řádu České republiky do 20. července 2015. K jejímu provedení ale nedošlo. V současné době prochází legislativním procesem návrh zákona, který by měl novelizovat příslušné národní předpisy, zejména azylový a cizinecký zákon, a celou situaci tak vyřešit. Otázkou ale zůstává, do jaké míry tento návrh naplní cíle, které procedurální směrnice vytyčuje. Celé situaci nesvědčí ani fakt, že transpoziční lhůta již uplynula a ustanovení procedurální směrnice je možné dovolat se přímo.

 

Článek 46 odstavec 1 procedurální směrnice zaručuje žadateli o mezinárodní ochranu právo na účinný opravný prostředek před soudem proti rozhodnutí o jeho žádosti o mezinárodní ochranu, proti rozhodnutí o zamítnutí návrhu na obnovené posuzování žádosti po jeho zastavení a proti rozhodnutí o odnětí statusu mezinárodní ochrany. Dále stanovuje důležitý požadavek, aby alespoň řízení o opravném prostředku u soudu prvního stupně obsahovalo úplné a ex nunc posouzení skutkové i právní stránky (jinak řečeno soudy by měly posuzovat žaloby ve věcech mezinárodní ochrany vždy v kontextu aktuální situace), a to včetně případného posouzení potřeby mezinárodní ochrany podle směrnice 2011/95/EU. Podle čl. 51 procedurální směrnice měl být její čl. 46 proveden do 20. července 2015.


Transpozici procedurální směrnice do českého právního řádu má řešit zmíněný vládní návrh novelizačního zákona, kterým se mění zákon č. 325/1999 Sb., o azylu, zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, zákon č. 221/2003 Sb., o dočasné ochraně cizinců, a další související zákony. Návrh zákona prošel druhým čtením v Poslanecké sněmovně, k pozměňovacím návrhům by se měl nyní vyjádřit garanční Výbor pro bezpečnost. Vzhledem k současné fázi legislativního procesu je zřejmé, že se ze strany České republiky nepodařilo transpozici směrnice včas zajistit, což má za následek přímý účinek směrnice popsaný níže.


 V současné době je ochranným prostředkem proti rozhodnutí správního orgánu ve věcech mezinárodní ochrany žaloba, kterou projednávají v rámci správního soudnictví krajské soudy. Podle § 75 odstavce 1 soudního řádu správního, se v řízení o žalobě uplatní kasační princip a krajský soud bude rozhodovat na základě skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, což může znamenat posuzování stavu v době před mnoha měsíci. Procedurální směrnice je založena spíše na principu apelačním, který je odlišný od stávající úpravy v soudním řádu správním. Na základě apelačního principu by soud sám prováděl dokazování a kromě potvrzení, zrušení či vrácení k dalšímu projednání by mohl i sám ve věci rozhodnout s ohledem na aktuální skutkový a právní stav. Nicméně zákonodárce zvolil jinou variantu transpozice práva na opravný prostředek a apelační zásada se v návrhu zákona nevyskytuje. Důvodem je názor předkladatele, že postačí stávající úprava § 52 soudního řádu správního, která stanoví, že soud rozhodne, které z navržených důkazů provede, ale může zároveň provést i důkazy jiné (nové). Správní orgán je pak v dalším řízení vázán právním názorem, který vyslovil soud ve zrušujícím rozsudku, a je rovněž povinen zahrnout důkazy provedené soudem mezi podklady pro nové rozhodnutí. V judikatuře národních soudů je vyjádřen názor, že pro soud je při rozhodování o žalobách proti rozhodnutí správních orgánů rozhodující stav věci v době rozhodnutí správního orgánu, ale soud může zároveň provést další dokazování, aby si potvrdil, zda skutkový stav zjištěný správním orgánem odpovídá skutečnosti či nikoliv. Dle předkladatele návrhu zákona české soudy ve skutečnosti přezkoumávají zákonnost napadaného rozhodnutí i skutkový stav dané věci. Tím považuje zmíněné ustanovení směrnice o apelačním principu za dostatečně provedené, aniž by samotný apelační princip v zákoně upravoval a musel tím měnit zavedenou praxi správních soudů postavenou na kasačním principu. Odklon od zavedeného kasačního principu by jistě znamenal nemalý zásah do soudního řádu správního, zvýšení finančních nákladů spojených s navýšením počtu specializovaných soudců a dalších úředníků a v neposlední řadě by kladl vysoké technické nároky související s napojením soudů na informační zdroje využívané Ministerstvem vnitra. Tato argumentace ale nemění nic na tom, že pokud se v našem právním řádu nebude vyskytovat ustanovení o tom, že soudy mají přezkoumat věc podle právního i skutkového stavu v době přezkumu, nebude procedurální směrnice řádně provedená.


Soudní dvůr Evropské unie ve své judikatuře přiznal směrnicím přímý účinek v případech, kdy členský stát nesprávně nebo vůbec neprovede směrnici v transpoziční lhůtě. Tento institut můžeme chápat jako postih členského státu za svůj laxní přístup. Přímý účinek dává soukromým osobám možnost přímo se dovolat ustanovení neprovedených či provedených nesprávně. Aby určité ustanovení mohlo mít přímý účinek, musí být jasné, přesné a bezpodmínečné. Jako taková lze považovat ustanovení, u nichž není možná široká míra uvážení a není třeba, aby bylo takové ustanovení pro splnění svého účelu doplněno prováděcím ustanovením. Výše uvedená ustanovení procedurální směrnice tyto podmínky splňují a lze tedy říci, že jednotlivé osoby se jich mohou u soudů dovolat. Otázkou zůstává, zda soudy musí k těmto ustanovením přihlížet z úřední povinnosti. Odpověď na ni ale z judikatury jednoznačně nevyplývá, což jen přidává soudům na nejistotě.


V nejbližších dnech lze tedy očekávat příval žalob neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu, kteří se mohou domáhat, aby soud posuzoval celou věc znovu s přihlédnutím k aktuální situaci. Pouhé přezkoumání důkazů zjištěných správním orgánem nebude postačující. To způsobí, že celý proces posuzování situace proběhne dvakrát, v důsledku čehož lze očekávat prodloužení doby soudního řízení. Na druhou stranu se tím bude logicky prodlužovat i doba, po kterou budou moci žadatelé o mezinárodní ochranu legálně pobývat na území České republiky, než soud vydá své rozhodnutí. Jen čas ukáže, jak si s tímto nelehkým úkolem české soudy poradí. Netečnost zákonodárce by České republice nakonec mohla přinést i sankce ze strany evropských orgánů nebo to, že by se žadatelé mohli obrátit přímo na Soudní dvůr EU.

Tématické zařazení:

 » Aktuality